18. února 2014

TA LŮZA! MŮZA?

Měla bys napsat nějaký povídky.
Nebo bys měla napsat rovnou nějakou knížku.
Ne, já na to nemám. Já mám ráda fakta, přítomnost a realitu. Nemůžu psát něco vymyšlenýho.
Ááále, zkus to!
Haha.
No. To jsou slova mý mámy a mojí hlavy.
Člověk by si pomyslel, že by mu to jít mělo, když to má v krvi, ale... Víte jak to je.
Každej den mě napadají různý témata na psaní. Nosím s sebou skoro pořád svůj černočernejnotes a zapisuju si poznámky a různý věci.
Dost se sama sobě divím, že jsem psaní na rok úplně ale úplně zazdila. Dokončila jsem pomaturitko, hledala si práci (=pořád hledám) a byla jsem tím tak posedlá, že jsem úplně zapomněla na svoje koníčky. Na všechny ty dobrý věci, který mě baví a v kterých jsem třeba i dobrá.
Jak je možný, že mám víc času jako teoreticky, ale prakticky nestíhám nic? Když jsem chodila do školy, stíhala jsem k tomu dělat domácí úkoly, referáty, seminárky, projekty, chodila jsem do kroužků, do knihovny, ale stíhala jsem to všechno a ještě jsem si našla čas na kamarády.
Achjo, zase se utvrzuju v tom, že jsem prostě už stará.
Co já jen budu dělat, až mi bude 30? 40?? 50???
To už asi budu mít čas jen na to  u m í r á n í.


zdroj weheartit

Zkoušela jsem napsat šéfredaktorovi/šéfredaktorce jednoho brněnskýho deníku, že bych měla zájem pro ně psát. Neodpověděl/a mi. Možná jsem i ráda. Asi jsem přišla na to, že bych nakonec pro noviny psát nemohla, nebo mohla, ale musela bych mít tu svou volnost a to celkovou volnost, což si myslím, že u novin moc nelze. 
Rozhodla jsem se teda, že prostě něco napíšu.
Nevěděla jsem a nevím pořád co.
Hledala jsem námět, inspiraci, múzu.
Hledala jsem zkrátka něco, o čem bych mohla psát.
Vždycky, když píšu sem, musím na to mít správnou náladu a musí mi hrát bohémská hudba. Jsou dny, kdy bych chtěla a kdy bych měla něco napsat, ale jak si sednu za tu obří obrazovku a koukám do prázdnýho imaginárního papíru, nejsem schopna napsat nic a jdu od toho. Dělám tisíc jiných věcí a čekám, kdy mě to zase popadne. 
Ale něco jsem přece jen našla. A je to tak neskutečně úžasný, že tomu do teď nemůžu věřit. Ocitla jsem se totiž a to zcela náhodně na nejepesnějším místě v Brně! Jsou tam parkety, velký starý vitrážový okna, krb, klenutej průchod, schody ze dřeva potažený červeným kobercem, knihy, starý křesla. Je to tam zakouřený, tmavý, magický, přitažlivý, uhrančivý. Hned po vstupu jsem se tam cítila absolutně nenormálně krásně. Jako by se zastavil čas. Jako by bylo znova rok 1860 a já byla v Paříži, kde prší, je tma a po ulici projíždí kočár. Jako by tam někde byl můj milovanej Baudelaire. 
To je ono!
To je to místo! 
Tady to všechno začne. 
Svoje psaný dílo si musím prožít a musím si ho osahat. Musí být opravdový, dráždivý, arogantní a přitom lehký jak pírko. Musí být jako já!
Našla jsem tedy svou múzu a už se hrozně těším až tam přijdu, sednu si a nechám se unášet...
..
.
Absinth, prosím .)

4 komentáře:

  1. su ráda, že se ti tam líbilo :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty krááááááááááááááááso, líbilo? Slabý slovo ;)

      Vymazat
    2. chystám se dnes do melounovýho cukru :P

      Vymazat
  2. Mám ráda takový blogy, co obsahujou taky nějaký autorčino rozjímání nebo úvahy. Já mám pořád potřebu něco psát i když je to absolutně nepodstatný..v hlavě mi ty myšlenky prostě jedou a to kolikrát tak rychle, že je sama nestíhám.. tenhle článek mě docela inspiroval.. pořád někde chodím po praze a říkám se jak je tohle a támhleto místo hezký, ale nikdy mě nenapadlo si prostě sednout a psát o něm. Díky za inspiraci! :) http://slapd.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat

Díky moc všem za všechny komentáře či připomínky. Všechny je čtu a čtu je mile ráda .)