2. března 2014

A STĚŽUJU SI NAD NESMYSLAMA

Březen je doufající měsíc.
Měsíc, kdy doufáš, že bude jaro, budeš moct odhodit zimní, těžkej kabát, kdy budeš moct víc vnímat svět, protože je teplo a delší se den a taky doufáš, že všechno bude fajn. Tvoje tělo na tebe začne pomalu promlouvat a ty nevíš, jestli ho poslechnout nebo ne. Budeš mít touhy, který se budou zvětšovat a zvětšovat, budeš mít chtíč zkusit něco novýho, dosud neobjevenýho a budeš celkově víc aktivní.
Je to až zvláštní jak ta příroda pracuje. Nestačím se tomu někdy divit.  A když mi to teda dojde, tak si jen řeknu: "nojo, proč mi to nedošlo sakra dřív?".




Byla jsem v úterý na svým nejdůležitějším pohovoru v mým životě a já ho totálně pos*ala. Tak moc se tluču do hlavy, že už to snad ani nejde. Strašně moc jsem se na to chystala, snažila jsem se celou dobu vypadat pozitivně a celkově se usmívat (!), snažila jsem se bejt v klidu a v pohodě, abych vypadala co nejvíc profesionálně, cv jsem si vytiskla na spešl papír a ono to nezabralo. Stačilo, abych řekla jednu věc špatně a už jsem věděla, že jsem v háji.
Asi mi není souzeno bejt v tomto směru šťastná a třeba i úspěšná.
Jo proč taky, že... Mám všechno, ale ne tu práci. To by pak bylo na světě něco špatně, protože rovnováha musí fungovat jak v přírodě, tak mezi lidma.
Ve středu jsem (protože jsem ještě nic oficiálně nevěděla a tak nějak jsem doufala, že to nebylo tak hrozný, jak jsem si myslela) začala posílat cv i na posty, kam by mě to normálně nenapadlo. Chtěla jsem dělat něco v mým oboru, aby se škola využila, ale tama cesta asi nepovede. Každopádně i z těch prakticky nejnižších postů mi buď neodpověděli, nebo teda jo, ale samozřejmě v můj neprospěch.
V tom, abych si našla nějakou - fakt už nějakou! - práci jsem začala ztrácet víru. To už přece není možný, aby mladej člověk, kterej může firmě přinést tolik dobrých zkušeností, zážitků a nápadů nemohl mít tu šanci to dokázat. 
Dost mě to uráží. 
Člověk si zaplatí školu, pak řidičák, jazykovku, kurz a k čemu jako? Aby se mi někdo smál, že nemám praxi?
Díky, nechci, nashle.



Ve čtvrtek mi bylo oznámeno, že jsem v přijímacím pohovoru neuspěla. Měla jsem náladu pod psa a to i přes to, že jsem to tak nějak věděla. Ale to je ono, věřila jsem do poslední vteřiny!
Popadla mě psací nálada a chtěla jsem tu něco napsat, ale byla jsem zatažena do společenských vrstev a šla jsem se takzvaně bavit.
Šla jsem prostě na koncert.
Myslím, že dle mojí nálady a nemluvnosti to tak nějak moji přátelé poznali, že mi něco je, ale i tak jsem se celkem dobře pobavila. Nebo teda spíš jsem se snažila, ale pak jsem už ani nemusela. 
Byla jsem totiž ohromena!
Skupina, která hrála byla tak dokonale sjednocená s nástrojema a tak dokonale sehraná, že se nedalo nic vytknout. Právě naopak, člověk by se utleskal k smrti. 
Zvedlo mi to náladu a zapomněla jsem na ten bídnej život.



V pátek bylo všechno hrozně hektický. 
Prodala jsem svoje telefonní jabko, zašla jsem si na oběd s nejkou do Vegalité (měla jsem bramborovou lokši se špenátem, sójovým párkem a zeleninou - mňam!) doma jsem pak řešila všechno možný a nakonec mi po 20. hodině večerní bylo oznámeno, že se někam jde, ať to vymyslím. Totiž přítelova drahá sestra slavila ten den 18.tý narozky a to nelze jinak, přece!
Místo bylo naprosto jasná věc. 
Zatáhla jsem je do toho podniku, o kterým jsem vám tu už psala. Název a kde se to nachází nejsem ještě pořád připravena odhalit světu, přece jen jde o velice unikátní podnik a i oni sami si tohoto postupu utajení se váží, takže snad někdy příště.
Nicméně jsme si dali Absinth, kterej měl 60% a byl v láhvi ve tvaru lebky. 
No, to jsem si přece musela dát! 
Bylo to fakt dost divně vostrý a pili jsme to po troškách, což je velice zvláštní neboť když se k tomu čuchlo, vonělo to prakticky nevinně a mě napadlo to do sebe hrknout, jak je u mě zvykem, ale ... byla jsem ráda, že jsem si fakt jenom cucla. 
Pochopila jsem proč byl Absinth v dobách staré Anglie a Francie tak oblíbenej. 
Byl jako lolita. Nevinnost sama. 
Dokonalost!



V sobotu jsme byli s Neroušem na velké procházce, potkali jsme strašně moc psích kamarádů, takže se vyřídil a večer, protože jsme měli výročí (jo těch 6. let) šli jsme na véču do indické. 
Indickou kuchyni vlastně moc nemusím, ale už před dávným časem jsme tam objevili velice dokonalou záležitost a od té doby nejsme schopni si objednat něco jinýho. 
S prominutím jsme se přežrali. 
Účel splněn!


zdroje: weheartit, google a můj instagram

Dnes, tedy v neděli máme na programu dvě oslavy narozenin a to mého drahého tatíčka a pak druhá část narozenin sestry mého přítele, takže ... kdy budu odpočívat?
Musím uznat, že po čtyři dny za sebou pořád někam chodit a mít program je dost náročná věc. Nejsem na to totiž zvyklá. Většinou se něco děje přes týden a o víkendu je na programu pes a kafíčko s kámoškama, ale pro tentokrát je tomu jinak. To je ten důvod, proč sem píšu až teď. 
Příští týden to bude (snad) míň hektický a budu mít víc času na svoje "literární" projevy, výjevy a úlevy.

Mějte fajn neděli, vážení .)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Díky moc všem za všechny komentáře či připomínky. Všechny je čtu a čtu je mile ráda .)