A STĚŽUJU SI NAD NESMYSLAMA

března 02, 2014

Březen je doufající měsíc.
Měsíc, kdy doufáš, že bude jaro, budeš moct odhodit zimní, těžkej kabát, kdy budeš moct víc vnímat svět, protože je teplo a delší se den a taky doufáš, že všechno bude fajn. Tvoje tělo na tebe začne pomalu promlouvat a ty nevíš, jestli ho poslechnout nebo ne. Budeš mít touhy, který se budou zvětšovat a zvětšovat, budeš mít chtíč zkusit něco novýho, dosud neobjevenýho a budeš celkově víc aktivní.
Je to až zvláštní jak ta příroda pracuje. Nestačím se tomu někdy divit.  A když mi to teda dojde, tak si jen řeknu: "nojo, proč mi to nedošlo sakra dřív?".




Byla jsem v úterý na svým nejdůležitějším pohovoru v mým životě a já ho totálně pos*ala. Tak moc se tluču do hlavy, že už to snad ani nejde. Strašně moc jsem se na to chystala, snažila jsem se celou dobu vypadat pozitivně a celkově se usmívat (!), snažila jsem se bejt v klidu a v pohodě, abych vypadala co nejvíc profesionálně, cv jsem si vytiskla na spešl papír a ono to nezabralo. Stačilo, abych řekla jednu věc špatně a už jsem věděla, že jsem v háji.
Asi mi není souzeno bejt v tomto směru šťastná a třeba i úspěšná.
Jo proč taky, že... Mám všechno, ale ne tu práci. To by pak bylo na světě něco špatně, protože rovnováha musí fungovat jak v přírodě, tak mezi lidma.
Ve středu jsem (protože jsem ještě nic oficiálně nevěděla a tak nějak jsem doufala, že to nebylo tak hrozný, jak jsem si myslela) začala posílat cv i na posty, kam by mě to normálně nenapadlo. Chtěla jsem dělat něco v mým oboru, aby se škola využila, ale tama cesta asi nepovede. Každopádně i z těch prakticky nejnižších postů mi buď neodpověděli, nebo teda jo, ale samozřejmě v můj neprospěch.
V tom, abych si našla nějakou - fakt už nějakou! - práci jsem začala ztrácet víru. To už přece není možný, aby mladej člověk, kterej může firmě přinést tolik dobrých zkušeností, zážitků a nápadů nemohl mít tu šanci to dokázat. 
Dost mě to uráží. 
Člověk si zaplatí školu, pak řidičák, jazykovku, kurz a k čemu jako? Aby se mi někdo smál, že nemám praxi?
Díky, nechci, nashle.



Ve čtvrtek mi bylo oznámeno, že jsem v přijímacím pohovoru neuspěla. Měla jsem náladu pod psa a to i přes to, že jsem to tak nějak věděla. Ale to je ono, věřila jsem do poslední vteřiny!
Popadla mě psací nálada a chtěla jsem tu něco napsat, ale byla jsem zatažena do společenských vrstev a šla jsem se takzvaně bavit.
Šla jsem prostě na koncert.
Myslím, že dle mojí nálady a nemluvnosti to tak nějak moji přátelé poznali, že mi něco je, ale i tak jsem se celkem dobře pobavila. Nebo teda spíš jsem se snažila, ale pak jsem už ani nemusela. 
Byla jsem totiž ohromena!
Skupina, která hrála byla tak dokonale sjednocená s nástrojema a tak dokonale sehraná, že se nedalo nic vytknout. Právě naopak, člověk by se utleskal k smrti. 
Zvedlo mi to náladu a zapomněla jsem na ten bídnej život.



V pátek bylo všechno hrozně hektický. 
Prodala jsem svoje telefonní jabko, zašla jsem si na oběd s nejkou do Vegalité (měla jsem bramborovou lokši se špenátem, sójovým párkem a zeleninou - mňam!) doma jsem pak řešila všechno možný a nakonec mi po 20. hodině večerní bylo oznámeno, že se někam jde, ať to vymyslím. Totiž přítelova drahá sestra slavila ten den 18.tý narozky a to nelze jinak, přece!
Místo bylo naprosto jasná věc. 
Zatáhla jsem je do toho podniku, o kterým jsem vám tu už psala. Název a kde se to nachází nejsem ještě pořád připravena odhalit světu, přece jen jde o velice unikátní podnik a i oni sami si tohoto postupu utajení se váží, takže snad někdy příště.
Nicméně jsme si dali Absinth, kterej měl 60% a byl v láhvi ve tvaru lebky. 
No, to jsem si přece musela dát! 
Bylo to fakt dost divně vostrý a pili jsme to po troškách, což je velice zvláštní neboť když se k tomu čuchlo, vonělo to prakticky nevinně a mě napadlo to do sebe hrknout, jak je u mě zvykem, ale ... byla jsem ráda, že jsem si fakt jenom cucla. 
Pochopila jsem proč byl Absinth v dobách staré Anglie a Francie tak oblíbenej. 
Byl jako lolita. Nevinnost sama. 
Dokonalost!



V sobotu jsme byli s Neroušem na velké procházce, potkali jsme strašně moc psích kamarádů, takže se vyřídil a večer, protože jsme měli výročí (jo těch 6. let) šli jsme na véču do indické. 
Indickou kuchyni vlastně moc nemusím, ale už před dávným časem jsme tam objevili velice dokonalou záležitost a od té doby nejsme schopni si objednat něco jinýho. 
S prominutím jsme se přežrali. 
Účel splněn!


zdroje: weheartit, google a můj instagram

Dnes, tedy v neděli máme na programu dvě oslavy narozenin a to mého drahého tatíčka a pak druhá část narozenin sestry mého přítele, takže ... kdy budu odpočívat?
Musím uznat, že po čtyři dny za sebou pořád někam chodit a mít program je dost náročná věc. Nejsem na to totiž zvyklá. Většinou se něco děje přes týden a o víkendu je na programu pes a kafíčko s kámoškama, ale pro tentokrát je tomu jinak. To je ten důvod, proč sem píšu až teď. 
Příští týden to bude (snad) míň hektický a budu mít víc času na svoje "literární" projevy, výjevy a úlevy.

Mějte fajn neděli, vážení .)

You Might Also Like

0 komentářů

Díky moc všem za všechny komentáře či připomínky. Všechny je čtu a čtu je mile ráda .)