11. března 2014

NESMYSLUJU OPĚT A ZASE A RÁDA

Jsem zatraceně šťastná z toho počasí. V březnu mít přes den 13°C je prostě paráda! Hrozně mě to nutí chodit pořád ven a něco dělat. Nejraději teda se psem, protože když on má radost, tak ji mám i já. 
Mám sto chutí bejt jeden den o víkendu venku na zahradě a grilovat. 
To tak děláme nejraději: dopoledne nakoupíme a odpoledne až do večera jsme na zahradě. Grilujeme, sedíme, kecáme, popíjíme, hrajeme si s Nerem, zahradničíme. Někdy pozveme i kamarády a děláme takový minibárbekjůgárdenpárty. 
Mám to ráda a těším se na to!




Můj přítomný život je teď velice nudný. Točí se pořád dokola jen kolem toho hledání té zakleté práce. Po půlročním chození do mé první práce jsem si říkala, že tu druhou najdu snáz, protože jsem mladá a něco jsem si na chvilu vyzkoušela, ale ono né, ono to nestačilo. První práci jsem si hledala dost dlouho. Respektive takto: ze střední jsem šla na rok na jazykovku a poté jsem si hledala práci, kterou jsem našla až po 10ti měsících. Dělala jsem v jednom salónu na recepci a v prosinci jsem tam skončila.
Od té doby do teď hledám zase a zase už toho mám dost. V pátek jdu na pohovor ale, tak snadužkonečněprosímpěkně



Chtěla bych začít už psát tu knihu, ale ono to není tak jednoduchý. 
Na škole jsem nechápala, když jsme se učili o básnících a spisovatelích, co jim tak dlouho - třeba i několik desítek let - trvá na tom něco napsat?
No teď to zcela a naprosto chápu.
Nápad napsat knihu mám v hlavě už tak tři měsíce a vymyslela jsem první větu. Vzhledem k tomu, že takto fakt psaná slova natož hodnotný knížky nevznikají to bude asi spíš název. To mi ale trochu nesedí, neboť vždycky dávám něčemu název až po dokončení, tzn., že až dopíšu tento nesmysl, tak pak ho teprve pojmenuju. 
Knížka bude naopak. 
Navíc ten název je velice přizpůsobivej a dost se mi líbí. To bude asi to jediný co se mi líbit bude, neboť to psaní bude nastopro hrozný. 
Třeba to někdo vydá, uvidíme...


zdroj weheartit

Zjistila jsem, že jsem dospěla moc rychle. Prakticky jsem k tomu byla nucena. 
Nutila mě moje vlastní duše.
Když si uvědomím, že kdybych neměla přítele a psa, nebydlela s ním ale s rodičema, neměla bych prakticky žádný dospělácký starosti. Až na tu práci teda, to by byla jediná moje starost. Teď řeším furt samý hrozný věci jako na příklad: objednat maso pro psa, koupit si šalinkartu, zaplatit (z čeho?) byt, zajít k doktorce, kdo pověsí prádlo, kdo vyhodí smetí, mám umejt podlahu, když pršelo (to kvůli psovi), musím na ten nákup nebo ani ne a budu jíst suchej chleba? . 
Jo, to bych u našich neřešila. 
Občas si říkám, že jsem blbá a měla jsem si na všechno počkat. Jako moje kamarádky. Všechny studujou, bydlí u rodičů nebo na kolejích či bytech v jiným městě a řeší minimální dospělácký problémy. 
Jen já to mám jinak.
A né nelituju toho. Je sice fakt, že kdybych se víc snažila, mohla jsem bejt na vejšce a mohla jsem touto dobou psát bakalářku a být zase o něco chytřejší a znát další nový lidi, ale co nadělám. 
Celej život jsem si totiž myslela, že na vejšku chci jíta že na vejšku taky půjdu. 
Mýlila jsem se. 
Už ve třeťáku na střední jsem chtěla být ze školy pryč a žít s přítelem. Nebavilo mě se už učit. A nechtěla jsem se učit. Maturita byla pro mě horor. Naučit se několik desítek stran, to né vážení. Dala jsem ji, to jo a celkem (to se divím) v dobrým počtu, ale stačilo. 
No, takže bych si přála, aby se moje mysl a podvědomí trochu uklidnili a já se mohla nadechnout, protože život jede dál a já ho nestíhám.
Máte to taky tak? .)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Díky moc všem za všechny komentáře či připomínky. Všechny je čtu a čtu je mile ráda .)