14. dubna 2014

DARLING

Po velice VELICE náročným dnu v práci jsem byla opravdu zničená.
Doslova!
Přijela jsem domů dosti pozdě a brečela jsem - aby jste si nemysleli, tak já zrovna moc často nebrečím.
Cítila jsem se hluboce prázdná, nemožná a k ničemu. Měla jsem totální depku jít další den do práce. K tomu všemu jsem měla tisíc chutí tam ráno zavolat a říct, že prostě nepřijdu. Že to nezvládám, že končím. Jo, to by se mi ale sakra ulevilo, řekla jsem si.
Opakovala jsem si pořád dokola, že všechny začátky zvlášť kariérní jsou těžký, že to bude trvat, než se vůbec něco pořádně naučím a to sama, než si najdu svůj způsob jak co řešit a jak s kým mluvit a tak. Říkala jsem si "mysli na to pěkný, co ti ta práce přinese, jako třeba peníze". Jo, malovala jsem si, jak si koupím novej iPod, skůtr, jak s přítelem opravíme a zvelebíme byt, jak nechám Nera pojistit, jak si budu moct koupit konečně tu televizi, novou skříň, postel a dalších tisíc věci, který jsem si nemohla dopřát, protože jsem tu práci neměla. 
I tak to se mnou nehnulo. Byla jsem odkázaná se dostat do hlubší sféry mé mysli a duše a zkusit to jinak. 
V autobuse po cestě do práce jsem si nasadila sluchátka a zapla hudbu. Zrovna mi tam skočila písnička od mýho oblíbenýho drahouška Marilyna ovšem že Mansona - Born Villain - jedna z mých hodně oblíbených - jo, mám oblíbený skoro všechny - a jenom jsem naslouchala jeho hlasu a slovům.
Pak to přišlo!
"I'm born villain, don't pretend to be a victim.."
Uvědomila jsem si, že JÁ nejsem sakra nějaký ořezávátko! Já nejsem osobnost, která se jen tak z něčeho sesype. Která brečí, když se něco nedaří, ale která se nase*e a která když něco chce, tak to skousne a jde si za svým.
Dojela jsem s tímto přístupem do práce a hádejte co?
Ulevilo se mi!
Zaujala jsem svůj postoj. Našla jsem se a to díky písničce. Díky slovům, který ve mě probudily to, co jsem a to, co jsem zapomněla, že jsem. 
Bylo mi a je mi fajn. Nemám depku a když něco pokazím, spletu, zapomenu, tak se hold už stalo a nic už se s tím neudělá. Nezbývá než se omluvit a chyb se vyvarovat, neboť z nich se přece jen nejlíp učíme. K tomu všemu všichni se učíme a všichni chybujeme.
Když se člověk ocitne v hlubinným hnusu svýho nitra, musí ho někdo vytáhnout ven a teď jde o to, kdo to je nebo co to je.
No, takže jak to máte vy? .)



2 komentáře:

  1. Musím Ti pogratulovat, že jsi opět našla sílu :). Naprosto s Tebou v článku se vším souhlasím, já udělala spoustu chyb (jednu obrovskou, které jsem litovala, dost nedávno), a nezbývá mi nic jiného než se z nich poučit. Též mám občas takové stavy (akorát já jsem v maturitním ročníku), mám depku, připadám si nemožná, zbytečná, že to nezvládnu.. Pak mi přítel promluví do duše, já se zamyslím (též si pustím písničku) a je mi lépe, dokonce mi připadá, že mám více síly a odhodlání :). Musím říct, že jsem ráda i za Tebe :) Ať se Ti stále více daří! :)
    A strašně se mi líbí Tvé články, máš další pravidelnou čtenářku :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak! Je zapotřebí v té největší temnotě se odrazit a vyskočit co nejvýš do jde. Záleží jen, kdo tě z té temnoty vytáhne.
      Jinak díky ti za velice úžasný komentář, za pravidelný čtení a hlavně díky osobní přání. Já přeji to stejné tobě ;)

      Vymazat

Díky moc všem za všechny komentáře či připomínky. Všechny je čtu a čtu je mile ráda .)