10. února 2015

POHLCENÁ

Kráčela jsem si takto jedno hezký dopoledne po světě. 
Svítilo slunko. Na leden bylo až přehnaně teplo. 
Cestou do práce, kterou jsem si schválně prodloužila, seděl v šalině ob dvě sedadla starej pán. Před ním děcka z prvního stupně. Tak do třetí třídy mohly chodit. Asi jely do divadla... 
Starej pán si s děckama povídal. 
Krásně. 
Vzpomínal na svoje dětství, ptal se jich, jestli je jejich paní učitelka hodná, dával jim hádanky a doslova si tu cestu užíval. Vlastně celá šalina se otáčela a poslouchala ho. Všichni, co jsme tam byli jsme byli jím okouzlení. Atmosféra v dopravním prostředku, která bývá velice mizivá až citelně nepřípustná se proměnila v úžasnou cestou za fantazií. 
Já jsem si ani sluchátka nenasadila. Bylo to dojemný, ale skončilo to dřív, než jsem z toho něco pořádnýho měla. 
Pustila jsem si teda do sluchátek hudbu. 
Hudbu, kterou jsem neslyšela několik let. Docela jsem si uvědomila, že mi vlastně chyběla. Po prvních pár tónech jsem se rozechvěla. Do těla se mi přihrnula ostrá, příjemná bolest. Hlavnou mi prolítly milióny vzpomínek na dobu, kdy jsem ji poslouchala. Hltala.
Poslouchala jsem ji pořád dokola.
Milovala jsem ji.
Dost.
Zcela jsem ji ale vymazala ze svýho života. 
Vyškrtnuto. 
Vymazáno. 
Neexistuje! 
Musela jsem. Moje srdce ji natolik přijímalo, až bylo samo zničeno. 
Destrukce prvního stupně. 
Apokalyptická zkáza. 
Láska, kterou nelze přijímat.
Teď ale znova ožila. Čekala na to, až ji znovu objevím! Vlastně ona objevila mě. Několikrát, ale já jí nevnímala. Duše byla natolik zrazená a srdce tak rozdrcené, že stačila pouhopouhá zmínka a už to bylo.
...
Všichni si začali žít svoje životy. 
Hipsterskej borec si to valí na skejtu, na sobě má hořčicovou parku a cihlovou čepicu. Na zádech batoh, kterej mu koupili rodiče a v hubě cígo.
Holka, která se se mnou míjela si nesla coffee to go, hnusný od pohledu. To ale ona neví, beztak tam měla tunu mlíka a ještě si to doladila nějakým nechutným sirupem. Asi valí do školy. Určo je to nějaká vysokoškolačka, která má na 11tou a celej den bude poslouchat přednášky. Měla kudrnatý vlasy, velký černý oči a úsměv na tváři.
Čemu se to asi směje? 
Co jí takto hnedka z rána udělalo šťastnou?
Další chlápek vykládá dodávku zboží do obchodu. Je nasranej, až se tomu musím smát. Možná jsem škodolibá, ale bylo zkrátka vtipný. 
Zastavila jsem se uprostřed Čáry (=to je ulice Česká) a nechala na sebe svítí pár vteřin slunko. Vnímala jsem jen to teplo a hudbu. Najednou jsem dostala totální chuť nejít do práce a jít místo toho do kavárny zalité sluncem, vzít si maca, nechat si pouštět do uší tu hudbu a psát. Asi tak, jak to dělám teď. Akorát nejsem v kavárně. 
A neposlouchám tu hudbu.
Bohužel.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Díky moc všem za všechny komentáře či připomínky. Všechny je čtu a čtu je mile ráda .)