24. dubna 2015

JE NA ČASE UVĚDOMIT SI, KDO VLASTNĚ JSI

- hrozně důležitá věta. Až tak důležitá, že jsem nad ní přemýšlela skoro celou noc a nemohla jsem spát. Ráno to taky podle toho vypadalo.. Vlastně nad ní přemýšlím už několik týdnů a to prakticky v kuse.
Vzpomněla jsem si na sebe, když jsem byla mladší. Když jsem ještě nebyla s přítelem, kdy jsem byla jen já a nikdo jinej.
Napadla mě otázka: "co bys dělala, kdybys došla po práci dom?" .
Psovi bych dávat véču nemusela, dom bych vlastně valit taky nemusela, nemusela bych nic a to je právě ono, tak co bych dělala?
A v tom mi došlo, jak děsně jsem odpoutaná, omezovaná od svojí vlastní identity a že žiju podle toho, co se zrovna musí. No nežiju tak jen já, žijem tak skoro všici, protože každej má něco, co musí dělat a to ho vytváří a možná i přetváří.
Tak co bys dělala, kdybys každej den měla čas, každej víkend, žádný plány, povinnosti, byla bys jen ty?
...
..
.

Teď přichází ta dlooouhá odmlka kdy jen přemýšlíš...
Svět na tebe nabalil tolik povinností, tolik věcí, který jsou najednou tvou součástí a vlastně ani o nich třeba nevíš. Bereš to jako samozřejmost, ale když se zamyslíš, nebrání ti právě ty samozřejmosti být tím, kým opravdu jsi?
Najednou ti toho naběhne tolik, že ani nevíš, kde začít.
No asi bych víc dělala ty věci, který mě baví.
A co tě teda vlastně baví? Co bys dělala?


Asi bych víc sportovala, protože to byla vždycky součást mě. Častěji bych malovala, protože jsem to dělávala skoro pořád. Častěji bych asi i někam chodila, někde byla a rozhodně bych víc cestovala!
Možná bych i trávila víc času s lidma, na který čas prostě nemám a když si to teďka zpětně uvědomím, tak je to smutný.
Vem si na příklad pra rodiče. S babičkou a dědou jsem trávila dost času. Jasně, bylo i z části proto, že jsem byla dítě a že mě hlídali, když mamka někam šla, ale i tak. Už ani nevím, kdy naposledy jsem u nich doma přespala. Kdy jsem tam jela jen tak a řekla jsem, tak jo, dáme ještě karty a mastily jsme je do noci a prostě jsem si ustlala na gauču a přespala u nich. Ráno mě pak probudila vůně bříz, který tam u nich rostou přímo za oknama a který mají to nejúžasnější vůni světa.
Určitě bych byla víc s lidma, se kterýma se nestýkám, protože když už ten čas máš, tak ho investuješ do těch, co jsou ti nejblíž a ty co máš zkrátka nejradši, protože nevíš, kdy znova se s nima zase uvidíš, ale kdybych s nima trávila většinou času a prostě věděla, že mám v nich určitou jistotu a že se s nima můžu vidět vždycky, tak bych měla víc času na ty další lidi.


Když si uvědomíš všechny ty věci, který se odbouraly postupem času, postupem toho, že čas prostě nemáš a děláš místo toho ty věci, který dělat musíš, aby se dalo nějak žít, věci, který jsou od tebe očekávaný, tak zjistíš, kdo vlastně jsi, uvědomíš si, co všechno v sobě máš, co všechno jsi odsunul, o co všechno jsi přišel a možná i dojdeš na to, jestli je to ok, nebo ne.
Já zjistila, že to ok není. Že takto se žít nedá. Sice mě nikdo neomezuje, ale jsem omezována světem. Řádem, kterej je tu vytvořenej a kterým se řídit musíš, jinak umřeš.
Srandovní fakt.
Čím víc nad tím takto přemýšlím, tím víc toužím po duševní svobodě. Tím víc toužím procestovat Evropu na motorce, každej večer stanovat někde jinde a pak se vrátit zpátky domů. Někdy. Za měsíc, za týden, prostě někdy. Domů tam, do těch úžasných lesů. Bydlet v lese, budit se za zvuků šumícího lesa, obědvat v trávě, pracovat na něčem, co tě baví, něco vytvářet, něco stavět, něco budovat.
Studovat sama sebe, prozkoumat svoje nitro, víc se na sebe zaměřit a objevovat. Navrátit se ke svým kořenům, být zase tím nezkrotným mládětem.
Tak /cvak v mým mozku/.
Zrovna totiž přišel čas na další jehličkovej obrázek do kůže. Občas jsou tyto "bolesti" tak žádaný, že zrovna, když je prožíváš, uvědomíš si nejvíc.


Přeju každýmu, aby našel sám sebe. To je opravdový umění a neskutečná vzácnost a pokud se ti to povede, vybojuj si tu cestu. Vybojuj si cestu zůstat sám sebou. Dělej to, co dělat chceš. Kašli na meze, kašli na všechno, co ti stojí v cestě. Zakousni se a nepusť. Udělej ze svýho životního snu plán. Věř, že to dokážeš. 
A pak to dokážeš .)

3 komentáře:

Díky moc všem za všechny komentáře či připomínky. Všechny je čtu a čtu je mile ráda .)