16. srpna 2015

C.C.

Nikdy jsem neměla vzor. Někoho, podle koho jsem se oblíkala, česala, malovala. Někoho, kdo mě inspiroval. Nedívala jsem se do časáku a řekla si "jo to je dobrý, to si musím koupit", nebo jsem se nedívala na televizi, viděla tam svou oblíbenou herečku (jakože nemám oblíbenou herečku) a řekla si "má dobrý vlasy, taky si to nechám udělat".
Oukej tak asi 10 let mě inspiroval vždycky Manson. Inspiroval mě ale spíš v té druhé půlce mé duše. V té temné, zvrácené schránce. Ráda jsem si dělala fotky tak nějak na jeho "styl". Prostě jsem se zmalovala jak štětka a fotila jsem se. Pár fotek mám fakt dobrých. No, ale když na mě přišla taková ta těžká chvíle, jakože v dřívějších dobách to bylo dost častý a až tak moc, že jsem dělala věci, na který pyšná nejsem, tak jsem si pustila jeho. Možná mě v tom nechal máchat, ale hudba je lék a já hudbu miluju. No a taky se ve svých emocích potřebuju vymáchat, abych pak byla ok.
Pamatuješ si, jak jsem tu psala, že jsem lví rak? Že mám takovou dvojitou duši, která se mlátí jak sumo zápasníci? Hledala jsem celou dobu, co jsme si to uvědomila příčinu, proč to tak je a hlavně viníka. Těžko to rozepisovat, to by bylo na dooost dlouho, ale našla jsem, co jsem hledala. Našla jsem příčiny a viníky. Našla jsem lva i raka. Prostě osoby, který mě inspirujou celej život a já o nich nijak zvlášť nevěděla. Respektive nepřemýšlela jsem. Za to může prostě tento rok. Tento rok je jinej a já vím, že se zase opakuju, ale je!
Oukej takže, Manson je ten lev, to je jasný, že?
A rak?
Poslouchám ho kratší dobu, než poslouchám a vůbec znám Mansona, ale zase takovej rozdíl to není. Jmenuje se Chris Cornell a je to prosím pěkně moje druhé já. Moje druhá půlka. Ta půlka, kterou si pustím každý ráno, protože ve mě probudí jemnost. Jo jemnost a já, divný že? No to je právě ono! Já nevěděla, že to v sobě mám! Když uslyším jeho hlas, kterej přesahuje rozsah 4 oktávy (!!!) a kterej, i když zrovna huláka jak na lesích a myslíš si, že už nemůže, tak právě může ještě víc mi dodává dobrou náladu, takovej optimistickej pohled na svět, klid v duši a hlavně neutrálnost. No doslova mě člověk, kterýho jsem nikdy neviděla ovlivňuje tak, že mám pocit, že můj pasažér se zmenšil. Je to fakt divný, ale když se na něj podívám, vidím čistotu, svobodu a přírodu. No a nebo jsem jen jeblá přes palici a všechno mi leze na mozek už. Taky možnost.
Každopádně věřím, že toto je rok transformace do mýho pravýho já. A že oni dva, protiklady jak něco jsou právě odraz mojí duše.
Zase moc filozofuju, co? Už přestanu teda, páč by sis o mě musel/a myslet pěkný věci...


Můj život se skládá ze tří části: les, Chris a všechno ostatní. Sranda co?
Neumím si odpočnout, odreagovat se aniž bych byla v lese. Když chci něco malebnýho poslouchat /nedělám stejně nic jinýho/, pustím si Cornella.
Znáš ho?
Ne?
Fatální chyba!
Nebo nemáš grungeový srdíčko.
Já teda vyrůstala spíš na punku, nu-metalu a až pak tam byl grunge, ale byl tam.
Myslím si hlavně, že má naprosto čistou duši. Člověk bez pasažéra. A přitom to byl on, kdo položil základní kameny grunge. Těžko věřit, že kradl, bral drogy (oukej tam v těch končinách snad všichni brali drogy) a byl šéfkuchař.
Díky němu jsem si dost věcí o sobě uvědomila. Např. konečně vím, že můj styl se nějak nazývá :D
Nesmějsejo! Já si totiž vždycky myslela, že se oblíkám tak nějak... metalově, punkově, rebelsky. Prostě černě! No ale ono néé.
/tento rok je fakt o objevení/
Kvůli němu mi Tomáš (přítel) říká, že mám začít chodit do zpěvu. Chudák, já si s ním totiž pořád zpívám a on si myslí, že když se někde vyřvu, že to nebude muset poslouchat doma. To ale drahoušek neví, že ve zpěvu by mi právě C. chyběl a doma bych krákala ještě víc.
Každopádně Chrisovi je 51, narodil se v Seattlu (no kde jinde, když grunge, že..), má 3 děti z toho dceru z prvního manželství a dvě (holku a kluka) z druhýho současnýho. Má švýcarskýho ovčáka a vlastní choppera. Založil nadaci na pomoc dětem a nejvíc na světě miluje svou rodinu a přírodu (hudba je jasná). No tak když jsem toto všechno zjistila, tak jsem málem upadla ze židle.
Právě finišuje svoje čtvrtý sólový cédéčko a protože vypustil první song jako ochutnávku, koušu si nedočkavostí nehty. Jinak jestli ti furt jeho jméno nic neříká, tak si pusť třeba Soundgarden či novější Audioslave. To jsou jeho dvě bandy. S tím, že Soundgarden hrají dodnes, Audioslave byl spíš projekt, protože se S. rozpadli a on chtěl furt hulákat, nalákal pár známých lidí (kluky z Raige against the machine) a vytvořili tento projekt. Vydali 3 alba a pak po šesti letech Chris odešel. To už měl ale vydaný i svoje sólovky a u toho taky zůstal. V roce 2010 se Soundgarden dali dohromady a tak huláká na dvou různých metách.


Je hrozně důležitý najít svou spřízněnou duši, páč díky ní všechno pochopíš. A i když se to zdá být velice zavádějící, že se kloním k lidem, který nikdy krom koncerů nepotkám a nikdy nebudeme kámoši, tak věř, že to je jedno. Každej má svoje nitro jinde položený. Teď ho jen najít...






/foto mého zobrazení by já resp. © Janet David a foto Chrise vzato z fb/

2 komentáře:

  1. Chrise neznám, kruci :D Ale s tím lesem to mám stejně, vlastně obecně s přírodou :)
    A ta myšlenka se spřízněnou duší - zajímavá!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. NEZNÁŠ? Cože??? :D To musíš honem napravit ;)

      Vymazat

Díky moc všem za všechny komentáře či připomínky. Všechny je čtu a čtu je mile ráda .)