18. září 2015

BUDOUCÍ OBRAZ

Včera v práci se mi stala divná věc. Viděla jsem obraz budoucnosti.
 Z počátku mě to vyděsilo, ale pak přišla příjemná, tichá útěcha. Viděla jsem les, kterej šumí a krásně voní. V lese stojí chata a kolem ní se prohání Nero.  Honí ho malej uličník, kterej se směje tak nahlas, že to hřeje. Vidím sama sebe jak jsem šťastná. Vidím na sobě úsměv a v očích slzy štěstí.
Tak to jsem já za pár let? Asi jo. A líbí se mi to.

Vidím, jak každý ráno jdu lesem a vedu malýho uličníka společně s Nerem do lesní školky. Obejme pesana, řekne mi čau mami a já jdu zpátky domů. Nechám si otevřený dveře od chaty, aby Nerouš měl pořád nekončící prostor a já zasedám za Maca a píšu. Moje pracovna má výhled do lesů. Vydělávám tím, že píšu. Čas od času si zajedu do města do práce něco odevzdat, něco vyřídit popř. něco pokoupit ale jinak do takové civilizace už nepáchnu. Před chatou máme dva Offroady. Jednoho staršího, menšího, kterým jezdím já /vypadá to na Nivu/ a druhýho většího a trochu víc poklidnějšího, kterým jezdí Tom do práce /to bude Rubicon/. V garáži mi samozřejmě stojí HD Forty Eight.


Všichni čtyři chodíme spolu na procházky lesem, učíme uličníka poznávat stromy, ptáky, stopy od zvířat. Učíme ho respektu a hluboké lásce k naší přírodě. Učíme ho milovat a rozumět. Sbíráme spolu květiny, listí, dříví. Aby to byla zábava, Tom hraje s uličníkem na schovku mezi stromama, ale Nerouš je vždycky prozradí. Fouká vítr a svítí slunce. Všechno je zbarvený do oranžové. Sbíráme kaštany a žaludy a doma si z nich vyrábíme zvířátka.


V zimě Nero tahá uličníka na saních. Ten se tomu celou cestu směje a Nero to miluje. Jsou to nejlepší kámoši a bez sebe nedaj ani ránu. Když je odpoledne a Tom je už doma, jezdí s uličníkem po lesích v autě a učí ho řídit. Schválně nechá auto někde zapadnout, aby mu pak mohl ukázat, jak správně se musí vyhrabat, aby zase mohli pokračovat. Uličník je velice učenlivé dítě. Má velký modrošedý  kukadla a plný rty, který neustále něco melou. Po vzrušující zimní jízdě dají do sebe kluci bylinkovej čaj a prohřívají se u krbu. Bylinky jsme všichni sbírali spolu.
Když zima přejde a příroda se začne probouzet, jezdí uličník na dřevěným odrážedle /už ho mám vybraný!/ a Nero vedle něj s chutí a upřimnou radostí hopsá. Nesu si s sebou kafe a nasávám vůni, která se mi nabízí. Všude je mokro, vlhko a jarní paprsky se teprve probouzí.

Jak tak nad tím vším bádám, připadá mi to jasnější a jasnější. Zasáhl mě proud dospělosti a já zjistila, co vlastně všechno chci. Pracovat někde, kde uplatním psaní byl můj sen už na základce a já na něj z čista jasna zapomněla. Moje vyšší já mi ho teď znova připomnělo a dává mi to smysl. Největším paradoxem ale zůstává to dítě. Do teď jsem dítě nechtěla, ale jak jsem viděla ten obraz, došlo mi, že jednou, jednou to bude asi fajn.
Došla jsem k názoru, že /a teď se budu po stopadesátéprvní zase opakovat/ je tento rok unikátní ve svým vědění a že já skrz něj dospívám.
Dík za něj.

4 komentáře:

  1. Jééé, to zní tak krásně. A naprosto tomu rozumím. Zrovna jsem s tátou vedle diskuzi o mých představách do budoucnosti a tohle nezní vůbec špatně, příroda, klid ...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S myšlenkou odstěhovat se do lesa a mít to tak, jak jsem tu napsala si hraju už řádnou dobu a i když to neberu jako plán, nýbrž budoucí fakt, tak se mi tento obraz neukázal, až do teď. Věřím tomu, že je to důkaz toho, že si za tím mám jít a že je to správná cesta .)

      Vymazat
  2. <3 achjo, úplně mi slza spadla fakt.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. důkaz toho, že umím vzbudit emoce, jo jsem dobrá .) <3

      Vymazat

Díky moc všem za všechny komentáře či připomínky. Všechny je čtu a čtu je mile ráda .)