PŘEDVÁNOČNÍ SPLÍN

listopadu 25, 2015

Zrovna na mě byla řada s večerním venčením Nerušáka a byl krásnej večer. Obvykle se takto večer nerada dlouho procházím, neboť nemám pocit jistoty nad ním, ale prostě jsem zrovna měla děsnou chuť procházet se.
Došla jsem až k našemu bývalýmu domu. Od tam mám všechny vzpomínky na dětství. Sice mám i ty ošklivý, který by si nikdo, natož dítě pamatovat nemělo, ale převažují ty radostný. Šla jsem tedy k němu, koukala na něj a vzpomínala...
Na všechno byl čas a všechno se prožívalo. Když nastal podzim, sbíraly jsme s mamkou kaštany, u babičky na Lesné zase žaludy. S listů stromů před domem jsme dělaly podzimní dekorace. Dýně v té době v módě nebyly. Stačily plody přírody ze stromů a fantazie. Ráda jsem se dívala z okna když pršelo. Vůni mám zafixovanou do teď. Když se blížily Vánoce, pomáhala jsem s cukrovím. Vonělo to až ven. Sousedi se mě pak vždycky ptali, co jsme dneska s mamkou upekly. Sněhu bylo až po kolena a já s radostí sníh z před zahrádky odmetala, i když mi to mamka nechtěla dovolit dělat, páč to je prý těžký. Mě ale z hodně velké části vychovával brácha a práce jako taková mi nevadila. Vlastně jsem ji ani nevnímala. Neřešila jsem to. Chtěla jsem to dělat, tak jsem to i dělala. Každej víkend jsme všichni trávili na chatě v lese. Pořád bylo co dělat, ale ten čas prostě byl.
Jak mi tak všechny ty věci kolem chybí, celkem se těším, až je já budu moct předat dál. Mojí generaci. Užít si to celý znovu, akorát z jinýho pohledu. Vytvořit pro mrňavýho človíčka vzpomínky, který ho budou hřát, když si na ně vzpomene. Stejně jak hřejou mě.


Strašně ráda bych si užívala příchodu Vánoc a vánoční atmosféry. Zatím tedy ještě oslavuju podzim, neboť ho miluju nejvíc a nějak si zimu nechci připustit, ale i tak se na ni těším. Resp. se těším na Vánoce a dělám všechno proto, abych si je opravdu mohla užít. Např. plánuju dovolenou, protože chodit přes svátky do práce je fakt otrokařina.
Přes prosinec nám navýšili pracovní dobu, pojede se i přes víkendy a já se ptám: kde mám najít ten čas si začít vůbec těch vánoc těšit?
Kde mám najít ten čas a koupit všem to, co bych chtěla?
Kde mám najít ten čas a jít sehnat vánoční výzdobu? Šmarjá jak já bych ráda vyzdobila byt sobama! Kde mám najít ten čas a vůbec - když už bych tu výzdobu měla - byt vyzdobit?
Kdy mám zalézt pod tu deku, pít čaj a číst si?
Kdy se mám dívat z okna jak sněží?
Kdy se mám dívat na pohádky a jíst při tom cukroví?
Kdy si mám užívat té pohody, o které tak všichni mluví?
Chtěla bych i něco upíct. Kdy to mám udělat?
Konzumní, materialistická společnost nám diktuje, kdy se dostaneš domů a kdy budeš mít trochu volna. Každej den, když se chystám do práce mi běží hlavou různý otázky a úvahy.
Proč tam jdeš?
Baví tě to?
Naplňuje tě to?
Co z toho máš?
Běž dělat něco, co chceš!
Tvoř, vymýšlej, užívej života.
Můj táta říká, že je jen otázkou času, kdy toto na tebe přijde a ty zjistíš, že je to zbytečný a že máš dělat něco svýho. Na mě to přišlo teda sakra brzo, až to normální není. V kuse pracuju teprve rok, předtím, když jsem někde byla, tak na pár měsíců. Nikde mě to nechytlo, nikde nebyla určitá volnost. Všude jak roboti. Najíst se v danej čas. Čůrat jen 4x za směnu. Pauza půl hodiny. Nebavit se s kolegama. Brát mizerný peníze. Přetvařovat se. Kývat, i když nesouhlasíš. Usmívat se. Nechat se po sobě vozit, blábláblá. A všechno to byly zrovna ty instituce, kde člověk byl brán jako kámoš a všichni si mají pomáhat. Takový firmy jsou největší lháři. Nikdy do takových firem nevstupuj.
Protože se cítím častěji a častěji svázaná něčím, co ke mě nepatří, sepsala jsem si seznam všeho co mě baví a co mě zajímá:
  • psaní
  • hudba
  • malování, kreslení
  • motorky, auta
  • knihy
  • architektura
  • design
  • příroda
  • zvířata
  • sport
  • výroba přírodní kosmetiky
  • focení
  • tetování
  • kafe
(ten seznam není tak ani pro mě, ale spíš pro tebe, čtenáři, neboť jsem si uvědomila, že se málo otvírám a ty mě vlastně moc neznáš. No, tak toto je menší přiblížení k mé osobě).

Uvědomila jsem si, že dělat s lidma už do budoucna nechci. Lidi mě děsně ubíjí. Trpím, když musím jet do centra, neboť jsou tam lidi. Lidi mě nebaví. Myslela jsem si, že jsem společenská bytost. A možná si to o mě myslelo i okolí. No a je to právě naopak. Strašně jsem se za tento rok změnila. Na strašně moc věcí jsem přišla a toto je jedna z dalších. Nesnáším lidi a nejlíp mi je doma. Tím jsem se ještě víc utvrdila v tom, že odstěhovat se do lesa a psát je můj směr.
Můj správnej směr.
Moje životní cesta.
A teď jsem ve fázi vývoje. Když už vím, musím za to/pro to bojovat.
Drž mi palec, ať se mi to brzo všechno splní.
Já ti ho držím taky!


<3

You Might Also Like

2 komentářů

  1. Držím tlapky, aby Ti Tvé sny vyšly! Je super, že máš cíle, za kterými si chceš jít :)

    Taky jsem se letos dost změnila, uvědomila si, že studovat magistra na vš je zbytečný, a hodlám jít úplně jiným směrem - k fytoterapii :)

    Každopádně takové mé zjištění - kašlat na to, co říkají ostatní. Často jen člověka odrazují, a on pak dostane strach si jít za svým a radši se někde "zahrabe"...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já věřím, že všechno jde, když se opravdu chce, takže na to, co říkají ostatní prdím tuplem a je to lepší, jak říkáš .)

      Vymazat

Díky moc všem za všechny komentáře či připomínky. Všechny je čtu a čtu je mile ráda .)