11. května 2016

ŽIVOT JE O OKAMŽICÍCH

Už si tady připadám jako stará ženská, která všude byla a všechno ví, jak sem píšu pořád takový ty "moudra".
Tak všude jsem nebyla a ani nikdy nebudu, páč všude být nechci a všechno taky nevím.
Ale když já za to nemůžu... Prostě se někde ocitnu a najednou se mi v hlavě něco rozsvítí a já vím, co chci psát.

Ty "moudra" jak jsem se zmínila přichází samy od sebe. Nevím kde se berou. Prostě si najednou uvědomím okamžik a je to. Nahrnou se mi otázky do hlavy a já na ně umím odpovědět. Je to vždycky divnej pocit, občas mě i polije pot jak se říká no a pak mi cvakne "jo to musím napsat" a když je dobrá chvíle, páč na psaní musím mít určitou náladu, tak to sem nahrnu a trvá to klidně i několik měsíců, než danou věc zveřejním.

Abych se dostala k jádru věci. Po dlouhé době jsem byla večer venku. Myslím jako se pobavit. Tomíkův táta měl koncert, tak jsme na něj šli. Já totiž nemám ráda společnost. Resp. už ji nemám ráda. Ještě dva roky zpátky mi to tak nevadilo, chodily jsme často s holkama ven, na různý akce, koncíky a tak. Teď mě to vůbec nebaví a jdu fakt jen tam, kam opravdu jít chci a musím se na to i psychicky připravit. Možná je to daný tím, že jsem se posunula a jsem jinde, což vídám každej den a snažím se to teda nevnímat, jinak bych se v dnešní době asi zbláznila a nebo je to daný tím, že už nemám tu potřebu a nebo je to daný i tím, že pracuju v centru a z toho jsem teda hodně špatná. Bejt tam každej den je pro mě totální utrpení. A vlastně bych řekla, že je to všechno dohromady, všechno se vším.
Jak jsem byla na tom koncertě a trochu jsem se odvázala (řvala jsem tam "born to be wild!"), uvědomila jsem si okamžik. Najednou jsem měla v hlavě ticho i když jsem stála u repráků. Najednou jsem vnímala jen to, že tam jsem se všema těma lidma a zrovna v ten moment máme všichni něco společnýho. Všichni jedem na stejné vlně, nic se neřeší a jen se tančí a poslouchá. To mi přišlo jako neuvěřitelná síla. Na pár sekund jsem byla ráda, že tam jsem.
Po koncertu jsem ale chtěla hnedka dom. To, co tam chodilo za lidi nedokážu pochopit. Naprosto jiná mentalita. To, co ti lidi měli v očích se mi vůbec nelíbilo.
Vem mě dom, honem!
No a já tím pochopila, že je důležitý se umět zaměřit na danej okamžik a prostě ho prožít. Furt se jen chodí do práce, vydělávaj se love, žije se jen o víkendech a všechno je v nějakým divným spěchu. To je špatně. Pak z toho života nemáš prostě nic a to je prostě blbý. Jasně, né vždycky a né každej den se podaří něco prožít, zažít a vrýt si to paměti, ale zkus to. Zkus se nad tím občas pozastavit a uvidíš, že to pak přijde snáz. A taky častěji a častěji.
Jakto?
Páč život je o okamžicích.


Namasté <3

4 komentáře:

  1. Krásný článek! Přesně na koncertech, festivalech a takovýchhle akcích mě přepadává to opravdové štěstí. I když je tam spousto (většinou opilých) lidí. Teď ve středu vyhráli fotbalisti Vikroria Plzeň a stali se mistry. Na náměstí v Plzni se to slavilo, fotbalisti zpívali na podiu, všude spousty lidí a všichni byli tak šťastní. Vždycky mě pak přepadne euforie a nechci jít domů♥
    www.jdeocestu.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
  2. Konečně nějaké normální počtení mezi těmi blogy. Já už lidi nějak moc nemusím, jakože společnost. Radši jsem někde v klidu, třeba v lese. A když už s někým, tak se stejně naladěnými osobami. :)

    OdpovědětVymazat

Díky moc všem za všechny komentáře či připomínky. Všechny je čtu a čtu je mile ráda .)