24

července 08, 2016

Zrovna se musím nacházet v té fázi života, kdy čas opravdu jen letí a není moc šancí, jak si umět užít danej okamžik. Mám pocit, že se točím dokola jedné smyčky a nemůžu najít konec nebo z ní prostě nemůžu vystoupit. Všechno se děje pořád a opakovaně a když náhodou přijde něco novýho a jinýho, za chvíli už o tom nevím, protože jsem zase v té smyčce.
Nemá někdo recept jak se té smyčky zbavit? Docela mě omezuje.



Možná za to může ten stereotyp, kterej bohužel prožívám. Ono chodit do práce není žádný vzrůšo. Pořád a pořád dokola to samý.
Vždycky se těším na víkend, mám toho tolik v plánu a všechno to většinou stihnu udělat, ale pak je najednou neděle a já si uvědomím, že jsem si asi nic z toho jaksi neužila a vlastně jsem si ani psychicky neodpočla.



Je mi 24. Od včera. A to začíná bejt už vážný. Když jsem byla mladší (kolem 16ti) myslela jsem si, resp. jsem si plánovala, že touto dobou už budu mít vše, co dospělák mít má. No takový ty klasický věci jako auto, barák, stálou práci, která mě bude bavit, budu se chodit bavit s holkama večer jednou za čas a vždycky si to náramně užijem, budu mít našetřeno, budu každej rok jezdit 2x ročně na dovolený a když prostě přijde něco finančně nečekanýho, prostě to vyřeším a tak.
Asi nikoho nepřekvapím, že to takto prostě není.
Každopádně pointa je, že jsem si myslela, že budu dospělá, ale víš co? Je to jen číslo. A to číslo vlastně nic moc neznamená, protože já mám pořád pocit, že mi je těch 16, což je ale na druhou stranu špatně, protože pak když potkám někoho, koho jsem neviděla několik let, tak vždycky žasnu jak ten člověk vypadá, co teď dělá a jak dospěl. Mám pocit, že život kolem mě utíká a já jsem stejná.
No nejsem, vím to. Už jen díky minulýmu roku, kterej byl pro mě velice transformační (jo už to říkám tak po sté).

Říká se, že nemáš žít minulostí a ani budoucností. Má se žít přítomností.
Snažím se. Moc dopředu nepřemýšlím a když jo, tak jen v jednom bodě, kdy si připomínám svý cíle.

Cítím, že moje tělo je připraveno plodit život. Mozek ale vůbec. Co mi ale mozek říká a co tu ještě minulej rok nebylo je svatba. Dospěla jsem do fáze vdávání se a už začínám chápat i ty rozruchy kolem. Když si představím svou svatbu, strašně se na to začnu těšit a už bych chtěla, aby to bylo. Nevím proč a vlastně se nechápu, ale cítím to tak.

No nic, nebudu tu dál filozofovat nad svým mozkem a tělem, věřím, že všechno se děje, protože se dít má a má to svůj smysl.
Odjíždím se ještě odrelaxovat s kámoškama na chatu, takže si i ty užij volno, slunce, lesy a zase příště...

Namasté

You Might Also Like

0 komentářů

Díky moc všem za všechny komentáře či připomínky. Všechny je čtu a čtu je mile ráda .)