NAUČ SE BÝT DÍTĚTEM

října 16, 2016

Tak jsem šla jeden večer po venku s Neroušem, byla už tma, trochu vlhko a potkala jsem starší paní s dvouma (asi) vnučkama. Vzpomněla jsem si, jak jsem chodívala s babičkou po venku, co všechno jsme spolu dělaly, zažívaly, co jsme spolu vymýšlely a došlo mi, že to bylo strašně krásný.
Děti totiž žijou přítomnem a moc se nezbývají budoucností. Proč by to taky dělaly, já to taky nedělala. Mou starostí bylo, jestli mi babička udělá ty skvělý lívance a jestli je budu jíst lopatičkou (to je taková lžíce ve tvaru lopatky prostě), jestli budem sbírat kaštany a uděláme z nich zvířátka, jestli půjdeme nakoupit do samky, páč tam mají přece ty dobrý kokina a nebo jestli mi před spaním vyvětrá, protože jsem ráda (a do teď to miluju) čuchala noční vůni bříz, který má za oknama.
Děti žijou s minimem informací a proto mají v hlavně samý pozitiva! Proto jsou děcka takový, jaký jsou. Plný energie, lásky a dobrých věcí, chtějí základní věci, chtějí objevovat svět a potřebují tě k tomu.
A víš čím to je?
Nemají starosti!


Čím víc jsem dospívala, tím míň jsem samozřejmě jedla lívanců a už jsem málo kdy čuchala vůni bříz. Přicházely starosti a s tím ztráta času pro osobní věci a taky míň návštěv. Svět se ukazoval jako místo plný povinností a slovo "musíš" bylo na denním pořádku. Všechno vedlo nějakým směrem a tobě nezbývalo, než s tím kráčet.

Čím víc člověk stárne, tím i více starostí má a když máš starosti, zapomínáš.
Děti nemají starosti, proto nezapomínají. Pamatuju si na sebe, kdy jsem nechápala, že namalovat mi obrázek do památníku trvalo tátovi klidně i měsíc. Přišlo mi to nepochopitelný, teď to chápu.
Nevěděla jsem, proč mamka pekla vánoční cukroví už v listopadu. Nevěděla jsem, proč je tak těžký se domluvit na nějaké návštěvě. Nechápala jsem, proč se vůbec vlastně něco plánuje, proč se něco pořád řeší, proč se něco vymýšlí, proč není čas na tamtoaono.
Teď to chápu.


Teď žiju tak, že mám pocit, že ztrácím sama sebe. Jsem pohlcená pracovním životem, páru upouštím jen dva dny v týdnu a pak znova. Nezbývá mi čas na sebe sama. Nezbývá mi čas na svůj osobní prostor, rozvoj. A chybí mi to. Díky tomu, že jsem to dřív uměla, jsem se o sobě dozvěděla tolik věcí, že sama nechápu. Posunula jsem se dál a je potřeba se opět zase hnout.
Dospělej svět tě sváže a nemáš na výběr. Proto bysme si měli vzít ponaučení od dětí: žij s minimem informací a budeš šťastnější.
Já tomu věřím, co ty?

You Might Also Like

0 komentářů

Díky moc všem za všechny komentáře či připomínky. Všechny je čtu a čtu je mile ráda .)