NEMÁM ČAS, ALE MÁM DEPKU

prosince 16, 2016

Je před 7. hodinou ranní. Čekám, až mi trochu vychladne kafe. Sedím v županu v úplný tmě. Jak je možný, že je taková tma? Vždyť je ráno!
Fakt. Tma jak kdyby byla půlnoc.
Obvykle vstávám dřív, kolem čtvrt na 6, ale dneska ráno nemusím venčit, tak jsem si trochu protáhla spaní. To já ráda.
Kafe trochu vychládlo, usrknu si a měla bych se chystat do práce.
Nerada chodím do práce. Každej ti na to řekne "a kdo jo?", ale já mám k tomu odpor. Teď to vypadá, že jsem neschopnej člověk, co se rád doma válí. No opak je pravdou, miluju, když mám co dělat, ale musí mě to bavit. A je to klíč ke všemu. Práce mě ještě bavit nezačala. Nepracovala jsem zatím nikde, kde by to fakt byla zábava, kde bych dělala něco, co mě baví. Kam bych se třeba i těšila. Vždycky je to o tom musíš. A já nesnáším, když něco musím.
Práce mi bere můj život. Zabírá veškerej čas, a pak, když už ten čas máš jen pro sebe, je ho málo. Nemám čas na svoje koníčky. Nemám čas se rozvíjet. Nemám čas se socializovat, chodit někam s někým, někdy nemám čas jít ani nakoupit, vyzvednout blbou poštu, zajít k doktorovi, ...
Cítím se jak robot. Furt dokola to stejný. To stejný, to co mě nezajímá a do čeho vkládám svou energii. Energii do cizích projektů, který jsou mi šumák. Jen pro peníze.



Upřimně neznám moc lidí, kteří mají takový deprese z práce, jako já. Většina lidí, i mých blízkých, bere práci jako za normální věc. Sice nikdo moc nemluví o tom, že svou práci miluje, rád tam chodí atd., ale je to prostě klasika, normální běžnej život. Zvykej si.
Řekl tady někdo život? Aha. A jakej život?
...
Když náhodou zrovna práci nemáš, je to totální katastrofa. Všichni jsou z tebe smutní a berou tě jako ubožáka. Já, protože jsem si za svoje 4 roky dospěláckýho života stačila vyzkoušet nespočet pracovních pozic a to zkrátka proto, že mě nic nebaví a mám pocit naprosté svázanosti a stereotypu, jsem si na tohle prostě nestačila zvyknout. Neustále se utvrzuju v tom, že potřebuju mít svůj byznys. Nevidím smysl šlapat pro někoho, potřebuju šlapat pro sebe. Cítím se uvězněná a bezmocná. Moje heslo "wild and free" se pomalu rozdupává. Šílím z toho.

Víš, která země je nejšťastnější na světě?
Překvapivě je to Dánsko. Moc dobře vím, proč mám silné sympatie k seveřenům a to ve všech směrech. Mimo to, že naprosto respektují svou krajinu a přírodu a berou ji za svatou, jsou to mistři designu, mají vkus a styl, jsou rozumní a velmi rodinní, mají pracovní dobu 6ti hodinovou za stejný peníze jako by dělali 8. Jasně, žijou trochu jinak, mají jiný standarty, jiný platy a jiný podmínky, ale otázka zní: víš proč pracují "jen" 6 hodin denně? Protože je jim svatá každá chvíle se svou rodinou. Umí si užívat domova a všeho, co dělají. Mají čas na kreativitu, koníčky a zájmy, kurzy a přátele. Díky tomu, že pracují "jen" 6 hodin denně je jejich pracovní produktivita daleko vyšší a proto si to můžou dovolit. Teď to zavedlo i Švédsko...
Já se za 6ti hodinovou prac. dobu můžu podepsat. Když jsem tak dělala, práce mě víc bavila, rychleji utíkala a stihla jsem daleko víc věcí než obvykle.


Co si o tom myslíš? Máš taky depky z práce? Doufám, že jo, páč nechci bejt sama! :D
Hezkej den i tak .)

You Might Also Like

2 komentářů

  1. Já depky nemám. Já mám jen vztek na systém. Obě mé práce mě baví. Ale sere mě cpát povinně peníze státu, platit pojištění, ze kterýho uvidím sotva pár korun, pokud nebudu vážně nemocná. A až budu mít děti... dostanu skoro nic.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, to je pak druhá věc, na kterou se snažím co nejmíň myslet, pač když o tom budu přemýšlet, tak se mi to celý propojí a je všechno špatně :/

      Vymazat

Díky moc všem za všechny komentáře či připomínky. Všechny je čtu a čtu je mile ráda .)